Buď 
Superstar!

Padesát let. Pět desetiletí. Napsané to
vypadá jen jako číslo, ve skutečnosti je
to hodně dlouhá doba. Víc jak polovina
lidského života. Přesně tak dlouho tu je
s námi i ikonická silueta adidas Superstar.

Její příběh je dobrodružný, přesto si celých padesát let uchovala stále stejnou tvář, signifikantní design beze změny je jednou z mála konstant, na které se můžeme spolehnout i navzdory tomu, že svět kolem se neustále mění před očima. Rozhodli jsme se oslavit kulaté výročí adidas Superstar s lidmi, jejichž životní a profesní příběhy jsou něčím výjimečné, přestože si do jednoho skromně myslí, že tomu tak není. Ve skromnosti je skrytá stejně mocná síla měnit věci kolem sebe i svůj vlastní život jako v kreativitě a pracovitosti. Tady jsou. Jedenáct obyčejných superstar.

adidas Superstar

Nobody
Listen

Nobody Listen

Nobody
Listen

Pochází z Prahy a jeho jediným snem
bylo věnovat se hudbě. Sny se mají plnit.
Trvalo mu necelých deset let, aby jeho
jméno znal každý, kdo se pohybuje na
klubové hudební scéně současnosti.

Nobody Listen

Jakub Strach aka NobodyListen je mladý hudební producent a DJ. Navzdory svému velmi nízkému věku toho stihl už hodně a je celkem explicitním reprezentantem našich ‘athletes of change‘. S Vaškem Roučkem založil hudební projekt VR/Nobody. Jejich společná vize prolnutí neo-soulu, elektroniky a R&B neměla v té době v Čechách obdoby. I když se v podstatě jednalo o ‘bedroom pop’, jejich tvorba získala nominaci na žánrového Anděla i další ocenění a zdá se, že ačkoliv momentálně spí, v budoucnu se chystají na svůj úspěch navázat. NobodyListen je kromě toho i velmi vyhledávaný DJ a producent. Spolupracoval s mnoha interprety napříč celým hudebním spektrem.

Nobody Listen
Nobody Listen

Návykový
Addict

Samostatnou kapitolou je koncept klubové noci Addict, kterou Jakub založil a za pomoci týmu velmi schopných lidí se mu podařilo zhmotnit možná velmi odvážné a bláznivé představy o něčem, co lze bez nadsázky považovat za fenomén. Původně undergroundová akce díky jeho perfekcionismu narostla do takových rozměrů, že dnes už snad není nikdo, kdo by ji neznal. V pořadí desátý Addict s podtitulem The Festival v roce 2017 překročil pomyslnou klubovou hranici a postoupil do pražské Malé sportovní haly. Zájem o něj je enormní a občas si nezadá s davovým šílenstvím, což je věc, která v dnešní apatické době svědčí o výjimečnosti. Poslední dobytou pozicí je první Addict mimo území Čech a Slovenska. Letos se mu povedlo vyvézt ho do Mekky klubové hudby – Berlína. Plány na rok 2020 nejsou skromné. NobodyListen se chystá posunout celý koncept ještě dál - do Budapešti, Bukurešti a Bruselu. A svoje sny daleko za hranice neskromných představ a přání. Ať se daří!

Kay
Buriánek

Kay Buriánek

Kay
Buriánek

Kay Buriánek vysílá už více jak deset let
v rádiích, nejprve na Wave s vlastním
pořadem Evil Heat a potom až dodnes
v Radiu 1 jako spoluautor show Buzz.
Stejně tak dlouho píše pro nejrůznější lifestyle časopisy a primárně o hudbě v digitálním časopisu Headliner. Vlastně se hudbě věnoval a věnuje celý život.

Kay Buriánek

V domovském Táboře už na konci devadesátých let založil kapelu Sunshine, což už samo o sobě bylo splněným snem. Jenže kapelu v té době a v podobném věku zakládal kde kdo. Sunshine ale nechtěli být jenom kamarádskou partou pro zábavu v telecích letech. Byli naivní, ale i když neviděli za obzor, strašně toužili zjistit, co je za ním. Mnohem dál, než kam byla schopná běžet jejich fantazie. A protože byli ctižádostiví, měli vizi a dělali trochu jinou hudbu, než všichni ostatní, začala se okna neznáma pomalu, ale jistě otvírat. Nejprve po celé Evropě. Hráli v malých klubech a spali ve spacácích. Ostatní české kapely, které toužily po instantní slávě, se jim smály a získávaly doma věhlas. Sunshine místo toho zamířili za oceán. Nejprve jenom na dlouhá, vyčerpávající, ale zároveň maximálně obohacující turné, aby se nakonec na nějaký čas usadili v Los Angeles.

Kay Buriánek
Kay Buriánek

Cesta důležitější
než cíl

Trochu pohádka, maximální realita. Podepsali smlouvu s nahrávací firmou Custard Lindy Perry, natočili dodnes respektovanou desku Moonshower and Razorblades. Na nějakou dobu se integrovali mezi ty, jejichž expedice za budoucí slávou měla namířeno strmě vzhůru. To, že se nakonec v případě Sunshine klimax zázraku nekonal, není podstatné. Podstatná byla jejich vlastní evoluce, odhodlání dělat si věci po svém, bez strachu z výšek, pádů, namletých hub, ani velkého světa showbyznysu.

Desek vydali hodně, stejně tak jako odjeli turné a odehráli koncertů v Americe, v centrální Evropě, Skandinávii, Japonsku i Anglii, Skotsku a Irsku. Buď sami, nebo s velkými kapelami té doby, které definovaly post hardcore, punk a indie rockovou hudbu obecně. Doma Sunshine nebyli nikdy slavní v tom komerčním slova smyslu, ale to ani nebyl jejich cíl. Jejich cílem byla cesta. Momentálně se svojí novou kapelou Fvtvre píše další kapitolu svého nikdy nekončícího snění.

Cesta, po které už navždy zůstává nekonečné album fotek, zážitků a příběhů zasunutých vzadu v hlavě a v srdci. Tohle je story Kaye Buriánka.

Petra
Nesvačilová

Petra Nesvačilová

Petra
Nesvačilová

Původně chtěla natočit jen portrét policistky
Heleny Káhnové, které se s kolegou
Tomášem Gregorem podařilo v devadesátých
letech poslat do vězení několik desítek
členů nechvalně známého Berdychova gangu,
včetně samotného Berdycha.

Petra Nesvačilová

Investigativní novinář Janek Kroupa ale doporučil mladé herečce a režisérce Petře Nesvačilové aby se seznámila s někým ze skutečného podsvětí, protože jí to pomůže lépe pochopit proti čemu Helena Káhnová celých dvacet let bojovala. A tak se Petra víc a víc začala nořit do spletitého podsvětí, bizarního protipólu našeho normálního života, kde fungují jiné zákony než ty, které navigují naše konvenční životy. Fascinující pavučina vztahů, do které byly zavlečeny i státní složky, samotná policie a chapadla vedoucí až do těch nejmocnějších politických kruhů, korupce a absurdita rozuzlení nakonec dala vzniknout dokumentárnímu filmu Zákon Helena. Za tenhle svůj filmový režisérský debut si Petra Nesvačilová vysloužila nominaci na cenu Českého lva za nejlepší dokumentární film. A krom toho i zasloužený obdiv kolegů i diváků za odvážný počin, protože tak sugestivní ponor mezi opravdu drsné chlápky od mladé křehké herečky možná nikdo nečekal.

Petra Nesvačilová

Petra Nesvačilová pochází z Jižních Čech; v Táboře se narodila, v Českých Budějovicích vyrůstala. Všechny svoje role, ať už herecké nebo režisérské, bere jako výzvu a proces. Proces jak naplňovat svoje vysněné cíle. Hraním si svoje sny splňuje, režie je pro ni způsob komunikace. Sama je nejvíc hrdá na svoji roli ve filmu Pusinky a právě na Zákon Helena, ale i na aktuální divadelní představení Taneční hodiny v divadle Ungelt. Kromě Ungeltu účinkuje ještě v divadle VOSTO5, hraje ve filmech i seriálech, režíruje a její touhou je nekonečná radost bez mantinelů. Petra Nesvačilová ji definuje jako výjimečnost v obyčejnosti.

Dávid
Kurňavka

Dávid Kurňavka

Dávid
Kurňavka

Už svým vzhledem tak trochu nabourává
stereotyp výtvarného umělce. Vypadá totiž
spíš jako subtilní rocková hvězda, dekadentní
a ‘chic‘ zároveň. Odlepit se od země
a dělat tak trochu rokenrol se koneckonců
zdá být i leitmotivem Dávidovy tvorby.

Dávid Kurňavka

Drobný peroxidový Slovák z malé vesnice Zákamenné na severním Slovensku vystudoval animaci na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Ve Zlíně si také odbyl svoje první výstavy. V Bloku 12 v rámci kolekce streetwearové značky Modest Apparel, v Loftu skupinovou výstavu nazvanou Pod povrchem a v ART Galerii jako součást exhibice Animatoráma.

Mohl z něj být vyhledávaný grafik a animátor, jeho precizní, do detailu propracované digitální grafiky se objevily na nejednom plakátu nebo ilustraci. Spolupracoval s kdekým od Gravity, Dear Friends, Modest Apparel, LoowFAT, Horsefeathers, Lichi, Bounce! Bounce!, Undercoat, Gameboys, The Plankton až po legendární grafické studio Drawetc a s celou řadou dalších. Pro Footshop vytvořil custom verze ilustrovaných tenisek. Mohl se velmi lehce a spokojeně zacyklit v stále vyhledávaných spolupracích, jenže on rozpínal svoje touhy dál, daleko za monitor, tablet, fixy a spreje.



Dávid Kurňavka





Dávid Kurňavka


Výtvarné umění jako rokenrol

Už jeho pražský debut s velkými plátny, malířský cyklus s madonami nazvaný Are You Mine?, mu razantně otevřel dveře mezi elitu mladých výtvarníků. Na první pohled dominantě vyobrazené madony nejsou na rozměrných plátnech přímými aktérkami příběhů, ale naopak jen jejich součástí. Jakoby byly partnerkami daných situací a na divákovi je rozhodnout o jejich emocích. Vernisáž v tehdy směr udávající The Chemistry Gallery vzbudila nadšený ohlas. A v krasojízdě pokračuje dál. Mnohým bude jeho styl ležet v žaludku, jiní ho nebudou uznávat jako umělce, ale to je jedno, protože žádná oklešťující definice umění de facto neexistuje. Pro lehce excentrické estéty 21. století jsou jeho plátna naprosto přijatelná. Hrají jedovatě neonovými barvami, jsou změtí nálad, klaustrofobií i euforií, temných zákoutí, ironie, krypto-narážek, odkazů a zkratek, nenesou žádné závažné poselství, ale v galerii i interiéru působí skvěle, provokativně, fantaskně a neotřele. Dávidův undergroundový přístup podtrhuje i fakt, že v současné době má ateliér a tvoří v podzemí pražského tetovacího molocha Charakter, kde měl nedávno i jednu ze svých dalších sólových výstav.

Monika
Evans

Monika Evans

Monika
Evans

Hellwana, vlastním jménem Monika
Evans, je mladá zpěvačka a raperka
exotického vzhledu, jejíž projev i díky
etnickým kořenům kdesi v Karibiku
nezní na české poměry křečovitě
nebo vykalkulovaně.

Monika Evans

Poprvé na sebe upozornila spojením s Ianem Cratschem, DJ a producentem z elektronického dua Them Darned Teenagers, který produkoval její první tracky. S klubovou nocí v pražském klubu Chapeau Rouge, pořádanou právě Them Darned Teenagers a partou lidí kolem nich, která si říká Trash Gang, je ostatně Monika Evans úzce spjatá.

První EP, kterým se prezentovala na české klubové scéně někdy kolem roku 2017, se jmenovalo Sunbeam. Mělo v sobě na Čechy neslýchaně sebevědomou a čerstvou směs ženského grime, R&B, neo-soulu a v té době ukrutně vyhajpovaného trapu. Když připočteme fakt, že je Hellwana opravdu dobrá zpěvačka, velmi obstojně rapuje a i přes svůj nízký věk na pódiu rozhodně nepůsobí dojmem někoho, kdo si neví rady, je její komplexní balíček ‘okouzlení na první dobrou‘ maximálně vychytaný do posledního detailu. Přispívá k tomu samozřejmě i přirozený projev v angličtině, protože díky dětství prožitému v Anglii je jejím druhým mateřským jazykem. S pomocí všech výše zmíněným benefitů tak Hellwana naprosto logicky okouzlila undergroundovou klubovou scénu. Mezinárodní porota talentové platformy Czeching ji nominovala na asi největší showcase festival Eurosonic, který probíhá na severu Holandska. A neodjela tam jen pro formu – podle přítomných svědků se na její koncert skoro nedalo dostat a zanechala víc než velmi dobrý dojem.

Monika Evans

Perla z
Karibiku

Stejně tak zafungovalo i její druhé EP s názvem Phases. Monika Evans kromě hudební posedlosti studuje produktový design, takže svůj týden dělí mezi psaní textů, hru na klavír a návrhy sklenic a karaf. S ostatními našimi ‘athletes of change’ ji spojuje sen i touha dělat něco kreativního, která se zhmotnila díky nespornému talentu, výjimečnosti a pracovitosti. Sama říká, že by nikdy nechtěla získat úspěch kvůli svému vzhledu nebo jen tak, protože by se jí pak špatně žilo ve vlastní kůži. Těšíme se, co nového nám Hellwana nadělí v novém roce 2020.

Třeba její bratříčkování se zavedeným hiphopovým labelem Bigg Boss, který už dávno není jen o ortodoxním hiphopu, přinese nějaké album, ze kterého nám všem spadne brada. Dost možná.

Lukáš
Žďárský

Lukáš Žďárský

Lukáš
Žďárský

Patří mezi ty, kteří svým entusiasmem
a kreativitou přetvářejí město, ve kterém
žijeme a dávají mu nový tvar, kontury
a souvislosti. Možná měl být architekt,
těžko říct, ale dost možná to, že se na
věci dívá jinou, vlastní a odvážnou
perspektivou, mu dává mnohem větší
svobodu.

Lukáš Žďárský

Se svým kamarádem Jakubem Zajícem a skupinou lidí, která si říká Dudes & Barbies má za sebou dost odvážné projekty. Kdysi chátrající zpustlé budovy uvnitř města se za jejich pomoci organicky mění před očima a opuštěným industriálním skeletům dávají nový smysl a užití. Lukáš pochází z tvrdého kraje, úpatí Krušných hor, z Litvínova. Na Newton College v Brně vystudoval obor Management mezinárodních institucí a veřejné správy. Zároveň je certifikovaným instruktorem snowboardingu, závodně hrál florbal a tíhne k extrémním sportům obecně. Má za sebou i start-upovou minulost, ale to, čemu se věnuje nyní, je ještě trochu dál.

Lukáš Žďárský

Punková
svoboda volby

Za šest let existence se mu s partou nadšených lidí kolem sebe podařilo na mapu Prahy neodmyslitelně vetknout tři odvážné a zcela charakteristické projekty – Radlickou kulturní sportovnu, Kavárnu, co hledá jméno a asi nejrozsáhlejší projekt holešovického Vnitroblocku, bývalou vybydlenou fabriku, která dnes tepe svým životem a jakoby ironicky připomínala multifunkční prostory obchodních center, ale tady je všechno jinak, osobní, esteticky i funkčně dotažené a jednoduše cool. Chcete tam trávit čas, být toho součástí, vracet se. Ostatně obdobný genius loci mají všechny tři zmíněné lokace. Nechybí jim drzost, vlídnost, odvaha jít za hranu toho, co se vnímá jako standard a cit pro moderní urbanistická řešení. Takový je ostatně i sám Lukáš Žďárský. S kolegou a kamarádem Kubou začínali jako absolutně naivní punkáči bez zkušeností a peněz, přesto mají za sebou tři unikátní projekty, které tepou svým vlastním životem.

Mantinely, kam až je možné jít, si určují oni sami. Svoboda volby. Práce jako životní styl.

Peter Kovkou
Kováč

Peter Kovkou Kováč

Peter Kovkou
Kováč

Sneakers. Novodobé náboženství. Kult
tenisek. Fenomén. Je jedno, odkud jdeme
a kam kráčíme, vždycky je to o botách.
Walking in My Shoes. Depeche Mode,
ya know. Jaké to je chodit v botách
Petera Kovkou Kováče?

Peter Kovkou Kováč

Asi nikdy neměl žádný konkrétní kariérní sen, ale hodně z jeho života je spojeno právě s teniskami. Před pěti lety založil blog 1000sneakers.com na který píše a fotí. I kdybyste neměli k teniskám absolutně žádný vztah, je tak šťavnatý a vizuálně i obsahově opulentní, že vás podprahově donutí jít si jako v hypnóze nějaké limitované papuče koupit. Peter Kováč, kterého lidi znají spíš pod přezdívkou Kovkou nebo Kovo je ze slovenského Ružomberka, vystudoval univerzitu v Žilině a několik posledních let působí v Praze jako nákupčí a produktový manažer Footshopu.

Vášeň pro sneakers v sobě má už od puberty, kdy vlastnil svých prvních deset párů. Logicky se tak stal součástí týmu, který transformoval online obchod s teniskami jeho kamaráda a kolegy Peťa Hajdučka, zakladatele Footshopu, který vznikl na základě bakalářské práce, v kamenný obchod. Kamenný obchod, který není jen další účelovou prodejnou, ale má svoji specifickou image. Pulzuje svým vlastním životem a konkurenci ukazuje záda právě pro svoji hravost a vášeň. A taky proto, že dováží ty nejzajímavější limitované edice a vyhledávané kolaborace jako třeba ikonickou botu adidas a rappera Kaneyho Westa Yeezy Boost. Přirozenost a autentičnost v přístupu je to, co posouvá Footshop dál.

Peter Kovkou Kováč

Walking in
My Shoes

Kovo se věnoval i grafice, takže fakt, že Footshop přináší i vlastní kooperační modely sneakers, mu otevírá další kariérní pole působnosti a velkou radost. Kdo by si nechtěl designovat vlastní tenisky! Už proto, že se jednalo o první oficiální spolupráci s velkou mezinárodní značkou. Mohlo by se zdát, že tady cesta končí a není kam jít dál, a proč si plnit další sny a tužby. Opak je pravdou. I tohle je Peterův hnací element - pracovat na dalších zdánlivě neuskutečnitelných projektech, navíc s lidmi, které má rád a nechává se jimi a jejich přístupem inspirovat.

A hlavně může dělat to, co ho baví, čemu rozumí a co jemu i ostatním dává smysl. Možná banální, ale mega důležitá skutečnost a pravda.

Max
Turek

Max Turek

Max
Turek

Reklamní branže už dávno není šedá
zóna. Není něčím, co je považováno
za odpad, nutné zlo a její tvůrci
nýmandy, kteří sice povětšinou vystudovali
FAMU, či jinou filmovou školu,
ale nikdy kloudný film nenatočí.

Max Turek

Tohle stigma reklamy versus filmu je sice do jisté míry pravdivé, na druhou stranu už moc nefunguje jako stigma. Je to spíš zjednodušující schéma. Reálně pak není důvod se nad ním povýšeně ušklíbat. Maxmilián Turek je živel. Démon z Vinohrad, rozevlátý bohém s věčným úsměvem přilepeným na rošťáckém obličeji. Profesně rozhodně nepatří mezi rutinéry, byť toho má na svůj velmi nízký věk za sebou už opravdu hodně. Spolupracoval s klienty jako Škoda, Nike, Jägermeister, Tchibo, Becherovka, T-Mobile, Frisco, Gambrinus, Zlatopramen, Český červený kříž a nespočtem dalších. Od začátku ho zastupuje agentura Boogie Films a zájem o něj exponenciálně stoupl, když jako jeden z nejmladších reklamních režisérů získal stříbro v prestižní mezinárodní soutěži Young Director Award v Cannes, za klip Ray-Ban Never Hide v kategorii evropských testovacích reklam.


New York –
Londýn –
Praha

Max miluje estetiku šedesátých let a skateboarding. Už když jako desetiletý bez znalosti angličtiny přistál se svým bráchou a tátou na letišti v New Yorku, věděl, že se chce na svět dívat skrz optiku filmové kamery. V Londýně ji následně na Westminsterské univerzitě úspěšně vystudoval. To už točil a od sedmnácti si v reklamě přivydělával. Vrátil se do Prahy, kterou miluje a od té doby je v jednom kole. Práce, kterou dělá, ho neskutečně baví, takže si vlastně nepřipadá, že pracuje. Navíc obklopen kamarády. Když v šestnácti začínal, nebyl ani Facebook ani Instagram a nebylo typické, že by byli v jeho oboru takhle mladí lidé. Dneska se tomu směje a i přes velkou vytíženost se snaží držet si zdravý odstup, brát všechno s lehkou nadsázkou a humorem a ctít morální i rodinné hodnoty. I reklama má zkrátka svoje anděly-posunovače.

Naomi
Adachi

Naomi Adachi

Naomi
Adachi

Je napůl Japonka a napůl Češka. Vystudovala
hereckou konzervatoř i navzdory tomu,
že ji odrazovali kvůli vzhledu a etnickému
původu. Ve druháku po představení jí jedna
profesorka řekla, že talent má, ale nedá
se na ni dívat. Naštěstí tohle všechno
Naomi neodradilo.

Naomi Adachi

Je na začátku svojí cesty, přestože už toho hodně ušla. Nejvíc je hrdá na to, že se tím negativním tlakem nikdy nedala zlomit. Její životní postoj jasně mluví o tom, že je úplně normální jít si za svým snem a je jedno, jestli vám někdo nadává nebo podceňuje vás proto, jak vypadáte. Prostě jít. A když není žádná příležitost, tak si vytvořit vlastní.

Šéfdramaturg v České televizi jí nabídl moderování právě proto, že je odlišná, přesně kvůli tomu, co jiní považovali za handicap. A udělal dobře. Naomi se tak podařilo propojit tři svoje největší vášně – vystupování před kamerou, Japonsko a videohry. Na ČT Déčko moderuje edukativní pořad Dva3 o kreativních a vzdělávacích videohrách. Dětský pořad je určený i rodičům, aby odstigmatizoval nesmyslný pohled na to, že když nějaké dítě hraje střílečky, vyroste z něj zločinec. Druhý videoherní pořad, který moderuje, se jmenuje GPTV.

Naomi Adachi

Naomi
v Japonsku

Její srdeční záležitostí je ale lifestyle-cestopisný seriál Naomi v Japonsku, který si sama napsala. Série 24 dílů o Japonsku, kultuře i částečně jejím soukromí se snaží ukázat pravdivé i nepravdivé stereotypy a má skvělou sledovanost i ohlasy. Na příští rok už připravuje další seriál s názvem FutuRetro. Aby toho nebylo málo, se stejným kamarádem, se kterým realizovala Naomi v Japonsku, napsala a natočila vertikální film Kokoro, který se dostal až do shortlistu v Cannes a do českého výběru Nespresso Talents. Nakonec vyhrál 1. místo na Festivalu Vertikálního Filmu. Zahrála si v něm i se svým tatínkem. Naomi Adachi je i úspěšná modelka. Kromě focení má za sebou i runway, čtyřikrát „šla” Mercedes-Benz Prague Fashion Week. I tohle považuje za velkou věc, protože se tím snaží bořit hranice fashion a beauty standardů. A to je sakra dobře.

Jiří
Marshal

Jiří Marshal

Jiří
Marshal

Kdyby nám osud dovolil nahlédnout do
budoucnosti, bylo by zajímavé sledovat,
jak se realita odchýlila od našich plánů
a tužeb. Možná bychom byli hodně
překvapeni. Jiří Marshal si myslí, že by
byl asi spokojený s tím, kam se mu
podařilo se dostat. Myslíme si to samé.

Jiří Marshal

Tuzemských brandů, které lavírují na pomezí street a high fashion, je u nás poměrně hodně. Některým se podařilo se celkem slušně etablovat, jiné se o to pokoušejí bez většího úspěchu. Jirkova vize se značkou Marshal Apparel byla od začátku jednoduchá. Miluje minimalismus, černou a bílou a sám pro sebe nenacházel uspokojivé množství oblečení v požadované kvalitě. Tak se rozhodl ho designovat a vyrábět sám. První drop Marshal Apparel v roce 2014 rozpoutal celkem slušný ohlas. Není se čemu divit. Celá kolekce si zakládala na minimalistické dokonalosti provedení, kvalitních materiálech a dotažených detailech. To celé podtrhla i velmi ambiciózní vizuální kampaň, kdy černobílá kombinace oblečení defilovala na pastelových pozadích blankytně modré, růžové a žluté. Její tváří se stal excentrický a v té době vyhledávaný model-albín Shaun Ross. Nejenom, že se z většiny signifikantních kusů první kolekce skoro přes noc stala ikonická záležitost, dokreslující zcela zásadně módní trendy v streetwearu, ale Jirkovi se povedla ještě jedna velmi důležitá věc – postavil se se svým přístupem mimo masovou produkci, kde se řeší hlavně profit, a přispěl tak i k obnovení tradiční řemeslné výroby. Jakkoliv to může vyznívat jako marginální věc, opak je pravdou.

Jiří Marshal


AD/MA

Jirka sám říká, že před dvaceti lety měl v hlavě tak nanejvýš skateboarding. Dneska má za sebou tři úspěšné dropy svojí fashion značky, pár zajímavých kolaborací, jeho grafické studio AD ROOM funguje velmi slušně stejně jako jeho ‘nejzábavnější fotobuňka ve vesmíru‘ FOTONAUT, je vyhledávaným klipovým i reklamním režisérem a ze svojí základny v Holešovicích vybudoval do posledního detailu vyladěný ateliér, který spíš připomíná malou galerii. Jakkoliv hédonisticky tenhle příběh může znít a mohlo by to svádět k zjednodušení, že Jiří Marshal je na svoje ego orientovaný kreativec, sám mluví o tom, že nejdůležitější věc, na kterou je i nejvíc hrdý jsou lidé, se kterými pracuje a tým, který má kolem sebe. Bez nich by nebylo možné ani posouvat mantinely, což je logickým motorem jeho osobního i profesního progresu.

Lousy
Auber

Lousy Auber

Lousy
Auber

Říká, že jeho celoživotním snem
bylo dělat to, co ho baví. A jedním
dechem dodává, že to je v podstatě klišé,
protože z každé na začátku nadšené
činnosti se po čase stane rutina, způsob,
jak vydělávat peníze, případně získat
v dnešním světě tolik potřebnou
kredibilitu. Takže jeho stálým snem je
hledat nové sny.

Lousy Auber

Lousy Auber je výraznou postavou slovenské umělecké scény, etablovaným bratislavským fotografem se samozřejmým přesahem i do Čech. Lousyho smysl pro humor dokumentuje i tvrzení, že věc, na kterou je momentálně ve svém životě nejvíc hrdý, je velmi kvalitní japonský nůž, který dovezl z nedávné návštěvy Japonska svojí babičce. Nicméně je třeba zmínit, že jeho profesní život je stejně ostrý a kvalitní jako japonská ocel. Vystudoval média na University of Copenhagen. Pracoval pro dánskou mutaci kultovního Vice magazínu. A potom už to jelo. Práce pro celou řadu brandů, firem a klientů jako Trojan Gorillas, Digitask, Autentik, Slovak Telekom, Mercedes Benz Slovakia, BMW Slovakia, Redbull, Jägermeister, Monster Energy, Fujifilm, Fomei, Fotoškoda, Footshop nebo Queens. Samozřejmě i přesah do hudební sféry a spolupráce s velkými slovenskými festivaly Grape a Pohoda stejně jako individuální kolaborace s Majkem Spiritem nebo Janou Kirschner. Jenže Lousy není nikdy spokojený a neustále ho to žene dál.

Lousy Auber

Lousyho snem je
hledat nové sny

Proto na konci června roku 2018 vznikla streetartová instalace v samém centru Bratislavy a jejím tvůrcem není nikdo jiný než právě Lousy Auber. V rámci populární akce Bratislava Street Art Festival vytvořil unikátní dílo nazvané Hotel Kyjev Deconstructed, které se bezesporu zapíše do dějin. Vkusné a vizuálně atraktivní řešení fasády chátrajícího hotelu v samém centru slovenské metropole je monumentální, nepřehlédnutelné a těší se velké oblibě obyvatel. Náročný a dechberoucí proces jeho vzniku byl dokonce zachycen ‘step by step‘ v krátkém dokumentárním filmu režiséra Petra Simona a dokládá, o jak obrovský a odvážný umělecký projekt se jedná.

To celé jde trochu proti Lousyho filozofii, že primárně důležitý je sen samotný a jeho realizace už je jenom část procesu, která se musí dovézt do zdárného konce, ale to vůbec nevadí. Protože v případě projektu hotelu zmiňovaný sen samotný, jeho realizace i výsledný efekt vzbuzují lineární a zcela ekvivalentní nadšení. Stejně jako určitě i další věci, na které Lousy Auber v budoucnosti vztáhne svoje ruce.